Motocyklem po Norsku: Zpět k fjordům a svobodě

U někoho začíná motocyklová vášeň prvními závody na mopedech s kamarády ze sousedství, u jiného šroubováním s tátou v garáži. U mě to byla cesta, která vášeň pro jednostopé stroje definitivně odstartovala. V létě 2019 jsem si jako stážista v 1000PS vzal Hondu CB500X a se dvěma kamarády vyrazil do Norska. Do té doby se můj motocyklový koníček omezoval hlavně na občasné enduro výlety s tátou ve Slovinsku. Jestli mi stáž, na kterou jsem náhodou narazil během studia žurnalistiky, opravdu sedne, jsem tehdy ještě nevěděl. Po této první velké cestě už spíš ano. Jezdit na motocyklu a přitom objevovat svět? To je ono! O sedm let později se vracím a chci zjistit, jestli mě sever pořád chytí stejně jako tehdy.

Některé věci se za ta léta přece jen změnily. Tentokrát už na motorce nesedím sám, ale s doprovodem. Stroj je ale stejně jako tehdy adventure bike pro řidičák A2, nové BMW F 450 GS. Na cestu o několika tisících kilometrech to může zpočátku znít jako svérázná volba. 420 kubíků a 48 koní přece nejsou čísla, se kterými vyhrajete debatu u Stammtisch. Malé GS je ale zvolené záměrně. Na své první cestě po Norsku jsem měl jen řidičák A2, a proto jsem seděl na adventure bike kategorie A2. Teď chci zjistit, jestli mi to pořád vyhovuje, nebo jestli jsem mezitím propadl šílenství po vyšším výkonu. Norsko k tomu nabízí vhodné prostředí. Při tamním obvyklém, poklidném cestovním tempu zapadá 48 koníčků dobře do obrazu. Jak pohodlné je BMW dlouhodobě s tandemem, si ale zaslouží vlastní test na dlouhou trať.

Ještě něco odlišuje tuto cestu od té tehdejší. V roce 2019 jsme s málem peněz a ještě menším plánem prostě objížděli nejznámější atrakce. Jeden z mých dvou kamarádů si dokonce kvůli této cestě udělal řidičák. Žili jsme ze dne na den a nechali cestu prostě přijít. Tuhle svobodu mám rád pořád. Organizované skupinové jízdy proto nejsou nic pro mě. Chci zastavit, kdy, kde a na jak dlouho chci. Zároveň stojí čas a energii vyhledávat si sám dobré trasy, zajímavá místa, poutavé zastávky a vhodné ubytování. A právě čas se s přibývajícím věkem pocitově stává stále vzácnějším zbožím. Pro tuto cestu jsem proto vyzkoušel něco nového: organizovanou individuální cestu. Profíci z Feelgood Reisen zajistí přípravu a od příjezdu po odjezd se postarají o všechny pevné body cesty, my si program užíváme sami. Jak dobře to fungovalo? Všechno začalo na dalekém severu Německa.

BMW přebíráme v Hamburku a jedeme do Kielu. Odtud nás velký trajekt Color Line dopraví za zhruba 20 hodin do Osla. Alternativně by se dalo jet na sever přes Dánsko a pak vzít trajekt do Norska. Z našeho výchozího bodu by to znamenalo zhruba 500 dálničních kilometrů navíc na sever Dánska, zato ale výrazně kratší plavbu do Kristiansandu. V roce 2019 jsem zvolil právě tento způsob. Pro nás je tentokrát dlouhé trajektové spojení součástí dovolené. Chceme se přece vrátit ke kořenům, a ne co nejrychleji odškrtávat kilometry.

Plavba mi připadá spíš jako malá výletní plavba než nutná přeprava. Restaurace, obchody, puby s živou hudbou, krytý bazén a další dělají zážitek už ze samotné cesty. Své dosavadní velké plavby trajektem do Řecka nebo na Sicílii si pamatuju jako výrazně rustikálnější. Na rozdíl od těch poněkud zchátralých lodí italských a řeckých společností je linka Color Line ve skvělé kondici a je to veskrze příjemný zážitek.

Z Osla jedeme nejprve na sever, mírnou pahorkatinou a zdánlivě nekonečnými jehličnatými lesy poblíž švédské hranice. Kdo si pod Norskem představuje výhradně dramatické fjordy, uvidí tu nejprve jinou tvář země. Původní, rozlehlou a překvapivě opuštěnou. Cedule varující před losy u silnice k tomu skvěle sedí. Ve Skåbu, nejvýše položené trvale obydlené obci Skandinávie, se mi líbí tohle svérázné prostředí a možnosti, jak trávit čas venku. Nabízí se pěší turistika a cyklistika, pro milovníky šotoliny je tu navíc norská TET, která tudy vede. Okolní náhorní plošiny jsou jen velmi řídce osídlené, ale zároveň nejsou příliš drsné na to, aby se po nich nedalo jezdit. Proto je okolí Skåbu nejlepším místem v jižním Norsku, kde si trochu pohrát v blátě.

Protože je ale počasí během našich prvních dnů v Norsku spíš mizerné a můj doprovod tváří v tvář dešti a jednociferným teplotám vyhlíží konec jízdního dne, šotolinu tentokrát vynecháváme. Útulný Fjellhotell a skvělá večeře z místních surovin nás po mokrém dni zase zahřejí. Majitel Henrik servíruje vybrané pokrmy, vše vlastní produkce nebo úlovky. První den cesty na dvou kolech tak má velmi příjemné zakončení.

Přechod z rozpálené střední Evropy do norského léta je i v dalších dnech spíš svěží. Většinou máme kolem 15 stupňů, občas jsou teploty jednociferné. Vyhřívané rukojeti na našem GS proto přijímám s vděčností. Přesto zpočátku krajinou projíždíme lehce rozklepaní a do deštěnky má práce habaděj. Teprve po více než týdnu zažíváme první den úplně bez deště. Přitom tohle psí počasí vůbec není pro norské léto typické, ale je důsledkem všeobecných rozmarů počasí v létě 2026. Zatímco se ve střední Evropě hromadí vedro, v Norsku následuje po chladném jaru velmi mokré léto.

Ale i v normálních letech dává smysl připravit se na občasné přívaly deště, koneckonců západní pobřeží Norska patří k oblastem s nejvyššími srážkami v Evropě. Pro takovou cestu považuji za rozumný třívrstvý laminát a u zavazadel je třeba brát odolnost vůči počasí stejně vážně. Sázíme na odpovídajícím způsobem nepromokavá zavazadla SW-Motech. V takovém počasí to není vedlejší otázka výbavy. Večer se chcete dostat z mokrého oblečení, a ne ještě sušit obsah tašek.

Jakkoli jsou rozlehlé lesy krásné, mírné kopce působí na můj doprovod časem poněkud monotónně. „Vypadá to jako doma,“ zní komentář. Spolu s přetrvávající zimou to znatelně tlumí nadšení našeho norského nováčka. Pak se stáčíme na západ. V turistickém městečku Lom nás zevnitř zahřeje norské skořicové pečivo a na dalších kilometrech konečně přicházejí právě ty krajiny, které se mi na první cestě vypálily do paměti.

Drsné skalní stěny, velehory formované ledovci a ledem po miliony let a mezi nimi se vinou úzké asfaltové pásy. Tady, obklopeni národními parky Jotunheimen, Breheimen, Reinheimen a Ottadalen, se vám nabízejí dechberoucí panoramata na všechny strany. Jedním z vrcholů je zpoplatněná slepá silnice nahoru na Dalsnibbu. Na vyhlídce ve výšce zhruba 1 500 metrů nám kolem uší hvízdá studený vítr, ale to nevadí. Spektakulární 360° výhled je dostatečným důvodem přijet do Norska s motocyklem aspoň jednou v životě.

Obzvlášť působivý je přechod z Dalsnibby dolů ke Geirangerfjordu. Ještě před chvílí se nad silnicí tyčí obří skalní stěny, krajina působí drsně a chladně. Pak sledujeme potoky, řeky a vodopády do údolí. Všechno se zazelená, vzduch se oteplí a najednou před námi leží modrá voda. Cítíte moře, a v duchu přitom pořád sedíte nahoře ve velehorách. Tahle bezprostřední kombinace hor, vody a sytě zelených svahů mě fascinuje i při druhé návštěvě Skandinávie. Samozřejmě chápu každého, kdo svůj motocykl raději nasměruje na příjemně teplý jih. Ani já nemusím každé léto na sever. Ale tahle drsná, rozmanitá krajina, která nemá na evropské pevnině obdoby, mi nadšení spolehlivě znovu zapnula. Paráda!

Další dny se naše trasa vine podél západního pobřeží kolem ramen fjordů a přes ostrovy. Široké výhledy na vodu a hory se střídají s malými vesnicemi, krátkými průsmyky a zvířaty u cesty. Mapa přitom pořádně klame. Mezi dvěma zdánlivě blízkými místy mohou ležet dlouhé objížďky podél pobřeží. K tomu úzké silnice přimknuté ke skalním stěnám, které se i na důležitých spojnicích překvapivě zužují. Když se tam potkají auta z půjčovny a obytňáky a turisté s vytřeštěnýma očima bojují s naprostým přetížením svých řidičských schopností, může to rychle začít být chaotické.

Na motocyklu jsem i přes počasí rád za menší nároky na prostor. Projedete tak nejen v pohodě kolonami obytňáků, ale také udržíte vyšší průměrnou rychlost. Kvůli šířce auta musíte v neustále se objevujících slepých zatáčkách na úzkých silnicích jet na poloviční dohled. Na dvou kolech a s čistou volbou stopy můžete do zatáček jít mnohem bezstarostněji a dynamičtěji. Opravdu rychle se ale po Norsku stejně necestuje. Postará se o to rychlostní limit 80 km/h a drakonické pokuty. Jako orientační hodnotu z naší cesty počítejte na 250 kilometrů klidně s pěti až šesti hodinami jízdy. K tomu ještě zastávky na focení a prohlídky. Takže si určitě udělejte čas!

Několik plaveb trajektem za den k tomuto způsobu cestování patří. Pro nás fungují krátké přejezdy bez komplikací. Čekací doby 15–45 min nejsou příliš dlouhé, platí se bezhotovostně nebo přes snímání SPZ a společenské prostory na trajektech nabízejí vítanou pauzu od počasí i sedla. Má to i svou zvláštní atmosféru, v klidu pozorovat z paluby vodu a krajinu. Pro nás jsou poměrně krátké plavby dokonalou přestávkou, po které pokračujeme svěží a motivovaní.

Aby skákání mezi ostrovy a objevování pobřeží vůbec probíhalo hladce, o to se stará předem připravené vedení trasy. Jak trasu sledujeme? Připravené trasy dostáváme od Feelgood Reisen jako tracky. K tomu je na dobu cesty časově omezený přístup Tourer Plus do aplikace Kurviger. Aplikace je navržená pro motorkáře a umožňuje nám sledovat naplánované trasy, aniž bychom každý den sami skládali trasové puzzle. Pro mě je to poprvé, co Kurviger používám na cestě, a po krátkém zvykání to šlape bez problémů. Po cestě placený přístup Tourer Plus automaticky vyprší.

Kurviger ale nutně používat nemusíte. Dodané tracky lze přenést i jako soubory GPX do vlastní navigace. To nejdůležitější stejně je, že díky trasám najdete nejlepší místa a silnice, aniž byste si s tím museli lámat hlavu nebo listovat průvodci. Nasednout, jet po čáře a užívat si. Po cestě zastavujeme, jak se nám zachce, a přesto těžíme ze silnic a zastávek, které bychom jako neznalí místa snadno přehlédli.

Zbývá otázka, na čem si navigaci zobrazovat. Normálně rád používám na motocyklu smartphone. Při vytrvalém dešti ale kapky na dotykovém displeji dokážou žít vlastním životem. Tentokrát proto volím Chigee AIO-6, které dokáže přinést Apple CarPlay a Android Auto na jakýkoli motocykl. Telefon zůstává v kapse, zatímco Kurviger ovládám přes Android Auto na dotykovém displeji Chigee. Na naší cestě to funguje opravdu dobře. Displej je dobře čitelný, dá se ovládat v rukavicích a déšť ho nijak nerozhodí. S použitým adaptérem pasuje do originálního držáku navigace BMW a dá se ovládat i přes ovladače BMW. Možnosti rozšíření o senzory tlaku v pneumatikách a kamery jsou pro mě vedlejší. Můj konkrétní přínos je prostě spolehlivě ovladatelná navigace, která funguje i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Připravené trasy nás vedou kolem spousty důvodů k zastavení. V oblasti Gaular jsou na programu vodopády jako Huldefossen. U Skjervsfossenu leží hučící voda a stará, nádherně klikatá průsmyková silnice těsně vedle sebe. Přesně ten správný mix pro motorkářský den. A pak je tu jedenáct prudkých zatáček Trollstigenu mezi drsnými skalními stěnami, které jsou podle pověsti zkamenělí trollové.

Nebo soutěska Gudbrandsjuvet, kde se řeka Valldøla s mohutným burácením dere úzkou skalní puklinou. Tyto zastávky mi fungují tak dobře právě proto, že jízdu doplňují. Nejedete jen od hotelu k hotelu s očima pevně přikovanýma k prostřední čáře, ale cestou si odnášíte něco, co přesahuje další krásnou zatáčku.

Také kulturně má Norsko co nabídnout. Například roubený kostel v Hopperstadu postavený v roce 1070, jeden z posledních dochovaných dřevěných kostelů Norska. Ohromí mě svými řezbami a středověkými freskami uvnitř.

Na ptačím ostrově Runde jsou zase atrakcí útesy a tisíce mořských ptáků, mezi nimi ikoničtí papuchalkové. Kdo celý den jen pokukuje po dalším úseku trasy, snadno přehlédne, kolik toho lze objevit kolem silnice. S mezitím místy milosrdnějším počasím si právě tuhle rozmanitost užíváme.

Mezi veskrze krásnými ubytováními naší cesty mi v paměti obzvlášť utkvěl Kviknes Hotel v Balestrandu. Městečko u Sognefjordu se v 19. a 20. století stalo centrem norského romantismu a domovem mnoha umělců. Obec je plná vil s bohatou výzdobou a dračími hlavami na štítech střech. Klenotem Balestrandu je Kviknes Hotel postavený ve švýcarském stylu. Uvnitř to pokračuje. Dřevořezby, obrazy a celé zařízení dělají z přenocování samostatný bod programu.

Sigurd Kvikne, ředitel a hostitel ve čtvrté generaci, mi vypráví o své rodině, která dům převzala v roce 1877 a dále rozvíjela, i o prominentních hostech, kteří v průběhu let procházeli bohatě zdobenými sály. Tady se dá objevovat historie mezi večeří a spaním. Na své první, dost neplánované cestě po Norsku bych takové místo nejspíš ani neměl na seznamu. Tentokrát je pro mě vrcholem. Odehrál se tu totiž i kus německých, potažmo světových dějin.

Sigurd mi vypráví, že německý císař Vilém II. byl velkým fanouškem Norska. Spřátelil se s umělcem Hansem Dahlem a od roku 1910 udělal z Balestrandu své pevné sídlo pro každoroční letní dovolenou. Jak se na císaře sluší, nepřijížděl na své jachtě sám, ale v nenápadném doprovodu až 26 válečných lodí. V tehdy neutrálním Norsku to nebylo zrovna bezproblémové. Vilém se ale zajímal čistě o odpočinek a Norům se dokonce odvděčil 22 metrů vysokou sochou severského bájného hrdiny Fridtjofa Statečného na protějším břehu fjordu.

Vilém tak pobývá v Balestrandu i v červenci 1914, přestože je politická situace v Evropě po atentátu na rakouského následníka trůnu v Sarajevu a následném ultimátu Srbsku napjatá k prasknutí. Sigurd ukazuje na krásně zdobenou dřevěnou židli v centrální místnosti v přízemí hotelu. Kolem procházejí hoteloví hosté, z nichž by se kdokoli mohl na tuto židli posadit. Ale 25. července 1914 sedí právě na této židli císař Vilém, když dostane zprávu o vypršení ultimáta. Přeruší dovolenou, okamžitě odpluje do Kielu, kde na něj čeká začátek velké války. Do Balestrandu se už nikdy nevrátí. Na spodní straně židle je však dodnes kopie zprávy, která připomíná události roku 1914. Velké světové dějiny tak dostávají překvapivě hmatatelnou podobu. Přesně takové příběhy na cestách hledám. Ne jen další krásnou fotku fjordu, ale detail, který zůstane v hlavě a dodá místu další kouzlo.

Všechno to nadšení nesmí zakrýt největší háček této cesty. Norsko je drahé. Za jídlo v restauraci jsme platili zhruba 20 až 50 eur, pivo stojí podle velikosti klidně 10 až 15 eur i víc. To jsou naše cenové postřehy z cesty, ne všeobecně platný ceník. Přesto člověk rychle zjistí, že pravidelné stravování v restauracích ukrojí z rozpočtu na dovolenou pořádný kus. Náklady lze samozřejmě snížit nákupy v supermarketu a kempováním, ale opravdu levná taková norská dovolená spíš nebude.

Ani po opuštění pobřeží nám nedochází důvody k úžasu. Na Hardangervidde se otevírají široké výhledy na pustou horskou krajinu norského vnitrozemí. Plánování trasy nás opakovaně vede na menší silnice, které bych bez znalosti místa snadno minul. Místo abychom spolu s kamiony a obytňáky mizeli v tunelu, bereme malebné staré průsmykové silnice. Na staré silnici přes Røldalsfjellet se o cestu dělíme s ovcemi a ještě jednou si užíváme přesně ten klid, kterého se mezi známými památkami někdy nedostává. To se mi na cestě líbí obzvlášť. Velká jména nechybí, ale radost dělají i neznámé spojnice mezi nimi. Po celkem deseti dnech v Norsku se nakonec vracíme jehličnatými lesy k trajektu do Kielu.

Kdo teď dostal chuť na Norsko, ale stejně jako já nemá čas ani chuť na kompletní plánování cesty, najde u Feelgood Reisen různé možnosti. Jen pro jižní, fjordy protkanou část Norska je na výběr šest organizovaných individuálních cest. K tomu tři trasy „off the beaten track“ s podílem šotoliny pro off-roadovou frakci a šest dalších individuálních cest na daleký sever směrem k Nordkappu. Nemusí to být hned velká luxusní cesta. Nabídka sahá od „Fjordy za úsporný tarif“ na osm dní s cestou přes Dánsko a krátkou plavbou trajektem za něco málo přes 1 000 eur až po „Fjordy de Luxe“. U této varianty jste na cestě 14 dní, uvidíte výrazně víc a v ubytování si dopřejete trochu víc. Program se navíc neomezuje jen na Norsko. Podobné cesty jsou i přes Švédsko, Finsko, pobaltské státy a různé země jižní Evropy. Kdo raději jezdí s průvodcem a skupinou, najde i vedené zájezdy. A pro všechny, jejichž touha po dálkách volá po ještě větších skocích, jsou v programu mimo jiné Maroko, Kanada, Island, Nový Zéland a Austrálie. Tam se dá klidně déle listovat a přemýšlet, kam povede příští velká cesta. Všechny podrobnosti a informace o motocyklových cestách Feelgood najdete zde.

Vyplatí se Norsko i přes déšť, náklady a poklidné tempo? Pro mě ano. Kdo hledá fjordovou krajinu, malé silnice a příběhy mimo sedlo a dokáže žít s proměnlivým počasím, najde tu spoustu důvodů k cestě. Organizovaná individuální cesta fungovala skvěle hned napoprvé a dokonale odpovídala mému přání cestovat podle sebe a přesto těžit z dobré přípravy. Odpověď na mou osobní výchozí otázku je jasná. Po všech těch kilometrech od roku 2019 jsou skvělé stroje pod zadkem sice zábavné až spektakulární, ale skutečně mě dál fascinuje hlavně to, co zažiji, bez ohledu na objem a koně. Bezprostředně vnímat místa, nasávat okolí a odvážet si vzpomínky, to je pro mě největší požitek z motocyklu. A tak to nejspíš zůstane ještě mnoho let!