Jihoafrická republika na enduru: zelené svahy nad oceánem

Mírné zelené kopce se valí až k okraji útesů, posety doškovými kruhovými chýšemi, a dole Indický oceán buší do skal. To je Wild Coast na východě Jihoafrické republiky. Někde mezi tím stoupá svah tak zelený a tak prudký, že před předním kolem zůstane jen moře a nebe. Pro mě je takové stoupání v sedle endura jako cesta do nebe, slzy štěstí zaručeny. Jestli jsou ty slzy od štěstí, nebo od laktátu v předloktích, rozhodne tvoje kondice. Jak strmé, jak mokré a jak kluzké toto pobřeží bude, rozhoduje o tom, kdy pojedeš, a o úrovni, se kterou přijedeš.

Wild Coast leží v provincii Eastern Cape, Východním Kapsku, a táhne se od řeky Great Kei na jihu po Mtamvunu na severu. Krajina za pobřežím začíná zelenou, mírně zvlněnou pahorkatinou, v roklích a vlhkých pobřežních údolích roste stálezelený les. Samotné pobřeží se nedokáže rozhodnout. Zátoky, pláže a laguny se střídají se skalnatými mysy a strmými útesy, které padají přímo do moře.

Směrem na sever, v Pondolandu, se ploché pískovcové stolové plošiny střídají s velmi strmými říčními kaňony, jako je ten řeky Msikaba, a mezi Port St Johns a kaňonem Oribi leží Pondoland Centre of Endemism, botanický hotspot plný rostlin, které rostou jen tady. U Waterfall Bluff nedaleko Lusikisiki padají vodopády z útesů přímo do oceánu a vedle se z vody tyčí pyramidovitá Cathedral Rock. Vodopády Magwa Falls padají 142 metrů hluboko do rokle. V rezervaci Mkambati, prvním ramsarském mokřadu provincie, tedy mokřadu mezinárodního významu, padá do moře rovněž vodopád.

Z vysokých vyhlídek uvidíš delfíny a velryby – keporkaky a velryby jižní, velký druh z čeledi velrybovitých, které sem připlouvají rodit mláďata. V jižní zimě, zhruba od května do července, táhne na sever Sardine Run.

DNA Wild Coast: lidé, dobytek a historie sdílejí tytéž kopce. Za apartheidu tu ležel homeland Transkei, v letech 1976 až 1994 formálně nezávislý stát, který mezinárodně nikdo neuznal. Je to tradiční země Xhosů a každá cesta k pobřeží vede tímto jádrem jejich území. Severní část se jmenuje Pondoland, domov Mpondů.

Dobytek patří ke každodennímu obrazu. Celá stáda leží na pláži nebo stojí na silnici, jako by si pobřeží zarezervovala pro sebe. Kromě Port St Johns a Coffee Bay tvoří pobřežní obce severně od Kei často jen pár domů. Davy turistů chybí. U silnice N2, asi 32 kilometrů jihozápadně od Mthathy, leží Qunu, kde Nelson Mandela vyrůstal a kde je pohřben; narodil se 18. července 1918 v Mvezu na řece Mbashe.

Coffee Bay vděčí podle pověsti za své jméno vraku, z něhož moře vyplavilo kávová zrna na pláž. Jižně odtud stojí před ústím řeky Mpako Hole in the Wall, samostatně stojící skála z pískovce a břidlice s velkým otvorem vymletým vodou, kterým bije příboj. Xhosové ji nazývají esiKhaleni, místo zvuku, podle hřmění ve skále, a mnoho místních v ní vidí bránu do světa předků. Líbí se mi, že tahle dominanta je pojmenovaná podle svého zvuku.

Na endurových trasách Wild Coast se povrch neustále mění, od travnatých kopců přes kamenité kozí stezky a lesní úseky až po skály a brody. Z pláží vedou prudká stoupání přímo nahoru na útesy, nahoře máš před sebou oceán jako modrou stěnu. Pro mě je to jádro tohoto pobřeží. Obtížnost tu často spočívá spíš v rovnováze než v trakci.

Brody patří k dennímu programu a bývají kluzké, s volnými nebo slizkými kameny a hloubkou vody, kterou těžko odhadneš. U brodu, jehož dno nevidím, má moje přední kolo bohužel vždycky názor rychleji než moje hlava. Po dešti se lesní stoupání a vedlejší cesty mění v bláto a klouzačku a na vedlejších cestách Transkeie čekají strmé, rozježděné úseky s hlubokými kolejemi a bahenními dírami. Klidněji to jde kromě dobytčích stezek po šotolinových cestách u pobřeží, mezi zelenými kopci a malými vesnicemi.

Asfalt zůstává výjimkou, protože N2 vede daleko ve vnitrozemí; severně od Kei mají asfaltovou silnici až k ní jen Coffee Bay a Port St Johns, všechny ostatní přístupy k pobřeží jsou šotolinové. Do Coffee Bay jedeš po asfaltu s výmoly, za ním směrem k Hole in the Wall přechází v šotolinu. Pro orientaci zůstává N2 tvou páteří, z ní odbočují cesty k moři. Číslo, které terén popisuje nejlépe: 70 až 100 kilometrů měří denní etapy na hard-endurových okruzích s průvodcem, při pěti až šesti hodinách v sedle.

Kolik umu potřebuješ, záleží především na tom, jestli jedeš s průvodcem, nebo sám. V programu RIDE KTM je například jihoafrická endurová tour s Alfiem Coxem, kterou pořádá Alfie Cox Racing z Cato Ridge v KwaZulu-Natalu. Hostitel skončil v roce 2002 druhý v motocyklové kategorii Dakaru na KTM, v roce 1995 vyhrál první Erzbergrodeo a devětkrát Roof of Africa v Lesothu. Tour je vypsána pro úrovně 1 až 5 (z 5), pro každou technickou pasáž existuje objízdná trasa. Alfie je u toho celou dobu, pomáhá na obtížných překážkách a v případě potřeby vyjede tvůj motocykl nahoru sám. Moje hrdost by radši spadla, než aby přenechala řídítka druhému muži Dakaru. Můj rozum by mu je už dávno předal.

Tour trvá osm dní, s pěti jízdními dny a dvěma dny odpočinku. První tři startují v White Clay Resort u Coffee Bay, na okruzích dlouhých zhruba 80, 70 a 80 kilometrů. Pak se jede autem asi 500 kilometrů do KwaZulu-Natalu na dva jízdní dny lesy, cukrovou třtinou, vesnicemi a buší. 98 procent je off-road, technika má přednost před tempem. Zapůjčený motocykl (KTM nebo GasGas), benzín, ubytování a strava jsou v ceně, letenky ne. Vše ostatní najdeš na webu Ride KTM s termíny, informacemi a cenami.

Málokterá hard-endurová tour mi přináší tolik superlativů jako tahle: prudké svahy s výhledem na moře, intenzivní a nádherná příroda, pohodový Alfie Cox a opravdu náročný terén.

KTM popisuje úrovně takto: úrovně 1 a 2 jsou vhodné pro začátečníky, se šotolinovými cestami, polními cestami, vymletými pistami a jednoduchými brody. Úroveň 3 přináší extrémní stoupání a náročné průjezdy řekami a potoky, doporučuje se praxe v off-roadu. Úroveň 4 vyžaduje pravidelnou praxi na skalních stupních, v kolejích a na kluzkém povrchu, úroveň 5 nejtěžší úseky za každého počasí.

Jako Evropan bych tuhle oblast na vlastní pěst nedoporučil. Příprava je prostě příliš náročná. Místní zvyklosti jsou složité a trasa se kvůli bujné vegetaci mění prostě příliš rychle. Track, který byl před rokem ještě sjízdný, může být teď úplně zarostlý. Realisticky se tahle tour dá absolvovat jen s velmi zkušeným místním.

Kdo si pod Jihoafrickou republikou představuje věčné slunce, na tomto pobřeží zmokne. Nejvíc prší od října do března, v průměru 10 až 15 deštivých dní za měsíc, v červnu a červenci jsou to jen asi tři. V létě se denní maxima pohybují mezi 25 a 27 °C a vzduch je lepkavý: v Port St Johns je od listopadu do března odpolední vlhkost vzduchu kolem 80 procent. V okolí Mthathy hrozí silné bouřky.

V jižní zimě jsou nejsušší měsíce červen až srpen, Port St Johns má v červenci a srpnu maxima kolem 21 °C a ve vnitrozemí naměří Mthatha v červnu a červenci v noci v průměru 4 °C. Pro aktivní dovolenou jsou podzim a zima považovány za příjemné. Cenou jsou krátké dny, v Durbanu zapadá slunce v červnu kolem 17 až 17:30. Evropané přijíždějí většinou ve svých zimních měsících, tedy uprostřed letních dešťů, a na seznamu věcí na tour je lehké oblečení do deště. Vrcholy veder přináší paradoxně jaro, Mthatha v září naměřila až 44 °C. Na naší tour jsme měli štěstí – pršelo jen jednou a jinak jsme si užívali pohodové "zimní počasí".

Po přívalových deštích řeky a laguny nebezpečně stoupají a meteorologická služba radí je v tu dobu nepřejíždět. V roce 2023 se u Coffee Bay utopila turistka při přechodu laguny během povodně. Když je brod po bouřce vysoký a hnědý, počkáš, nebo se otočíš. Po silnicích se volně pohybují krávy, kozy, osli a koně, ke srážkám dochází a v noci se dobytek objeví před tebou bez varování. Plánuj tak, abys dorazil před západem slunce.

Z Evropy letíš většinou přes Johannesburg do Mthathy, nejbližšího letiště centrální Wild Coast, s Airlinkem za něco přes hodinu. Pro sever je nejjednodušší cestou Durban s mezinárodním letištěm King Shaka, pro jih může být blíž East London. Nejpohodlnější je pro mě varianta s průvodcem přes program RIDE KTM: zapůjčený motocykl a benzín jsou v ceně a Alfie skupinu vyzvedne v Mthathě. Eastern Cape je považován za oblast bez malárie.

Braai, grilování nad otevřeným ohněm, je v Jihoafrické republice národní sport a na rošt patří boerewors, stočená klobása. Na tour je jeden večer s braai u Alfieho doma. Na Wild Coast se na stůl dostávají čerstvé ryby a plody moře.

Kuchyně tohoto kraje je kuchyně Xhosů. Umngqusho, samp (drcená kukuřičná zrna) s fazolemi, patřil podle jeho dlouholeté kuchařky Xoliswy Ndoyiyi k Mandelovým oblíbeným jídlům. Umphokoqo, drobivá kukuřičná kaše s kyselým mlékem, se také nazývá African Salad – jediný salát, který bych si po dni na kozích stezkách dobrovolně objednal. Dršťky se podávají většinou jako dušené jídlo s pap, hustou kukuřičnou kaší. K tomu umqombothi, kalné, nakyslé xhoské pivo z kukuřice a čirokového sladu s nízkým obsahem alkoholu, které bych ochutnal až se sklopeným bočním stojanem.

Z tohoto pobřeží mi zůstane hlavně jeden obraz: zelený svah, oceán, kruhové chýše na obzoru, večer kouř z braai. Jestli přitom potečou slzy štěstí, záleží na tvém umu a na tom, jak upřímně se zařadíš na stupnici KTM.

Nils Müller stojí jako NastyNils za 1000PS. Více než 25 let v motocyklovém byznysu, přes 1 000 otestovaných motocyklů a cesty do více než 50 zemí formují jeho pohled. Sám jezdí hard enduro, rally i na závodní trati.