Coast 2 Coast enduro cesta na Balkáně

Hroty v písku, přede mnou Jónské moře, za mnou čtyři země a 1 618 kilometrů terénu. Na pláži v Igoumenitse stojí pár desítek zaprášených endurařů, usmívají se jako malé děti a navzájem si poklepávají na ramena. O šest dní jízdy dříve jsme vyrazili ze Sosopolu u Černého moře, s umytými motocykly a velkými řečmi. Mezitím bylo přes 22 000 výškových metrů, průsmyky skoro do 2 000 metrů, desetihodinové dny s pár müsli tyčinkami a parta, která se s každým kilometrem více stmelovala. Byl jsem tam se svou GASGAS EC 350F, model 2023, a upřímně jsem předtím počítal s pohodovou jízdou párty starších pánů. V tom jsem se pořádně spletl. Pravda je: Coast to Coast na Balkáně je místy dřina s dlouhými etapami, ale celkově je to nádherné a zvládnutelné dobrodružství. A právě proto je to jedna z nejkrásnějších věcí, které můžeš s motocyklem zažít.

První den začíná při východu slunce na pobřeží Černého moře. Start v osm hodin v Sosopolu, doprovodná vozidla nakládají zavazadla, smečka hrabe hroty do země. Pak vjíždíme do pohoří Strandža a Sakar, prašné pisty, nahoru, dolů skrz les, kilometr za kilometrem. Večer je na hodinách 347 kilometrů, deset hodin v sedle, žádná skutečná pauza, jako proviant pár müsli tyčinek. Otrokáři! Sedím v hotelovém pokoji a přísahám si, že u příštího holiče půjde strojek na vlasy. (Mé ženě se líbí dlouhé vlasy, ale teď jsem endurista.) Přesto za tou únavou sedí ten pocit, který znám jen z terénu. Dnes jsem žil. Tohle nebyl den, který by prostě jen uplynul. Takový den působí jako deset espress napumpovaných rovnou do mozku.

Za tuhle tour vděčíme dvěma mužům. Stefan Rosner měl nápad vyrazit od Černého moře k Středozemnímu, a vede smečku po skvělých traťech. Helly Frauwallner, šestinásobný mistr státu, sedí tentokrát v doprovodném kamionu a při každé servisní zastávce se usmívá od ucha k uchu. Proč? Usmívá se, „protože jste šťastní, a tak jsem šťastný i já“. Oba jedou letos tento přejezd už počtvrté, se svým skvělým týmem vozí náhradní motocykly, náhradní díly a veškerá zavazadla z hotelu do hotelu. Jedeme ve třech skupinách, od šetřílků po velké vydělávače, od profíků po cestovní enduristy, kteří se do terénu teprve zapojili. Stefan ví, že skupina je rychlá jen tak, jak rychlý je její nejpomalejší jezdec. Přesto se tenhle domeček z karet nikdy nezhroutí. Tak hladce jsem takové vzdálenosti ve skupině ještě nikdy nejel. Klobouk dolů!

Druhý den přidává na obrátkách. 385 kilometrů skrz skalnaté východní Rodopy, přes hraniční průsmyk Nymfaia do Řecka a dál až do Serres. Moje dosud nejdelší offroadová etapa ve skupině byla kolem 200 kilometrů, tady jedeme skoro dvojnásobek, a večer jsou všichni pořádně unavení. Den odpočinku v Serres přichází jako na zavolanou. Vydechnout, šroubovat, bilancovat v polovině. Město severně od Soluně žije, místní sedí venku v poledne, odpoledne i večer, balíkové turisty tam skoro nevidím. Pro mě zůstává jízda enduro nejlepší formou cestování. V plážovém hotelu potkáváš lidi, kteří tě musí tři měsíce sezóny vydojit. Ve vnitrozemí jdou naopak za tebou, mluví rukama a nohama a radují se, že se konečně něco děje. Vidíš i chudobu a odpadky, ano. Ale vidíš skutečnou zemi.

V polovině cesty pohled na mé železo. GASGAS EC 350F mě doprovází už několik let a často jsem uvažoval, zda by pro takové tury nebyla rozumnější pětistovka. Ne! Kombinace síly, čilosti a nízké hmotnosti sedí přesně mým schopnostem. K tomu podvozek Öhlins TTX. Stojí majlant, to říkám otevřeně, a nenamontoval jsem si ho, abych byl rychlejší. Důvod: dokáže vykouzlit nerovnosti terénu pryč, a každou překážku, kterou podvozek pohltí, už nemusí zachytávat mé tělo. Přes 1 618 kilometrů to šetří obrovské množství sil. Jel jsem s ultra měkkou moussou a super měkkými pneumatikami Mitas, asi nejměkčí nastavení v celé skupině. Po kamenech s tím projíždím jako mistr světa. Jen sedlo není nic moc, tam by bylo potřeba rallye sedlo.

Nový na zádi je PEAX Rackless od SW-Motech, nosičový systém bez nosiče, který sedí nízko a odolně vůči vibracím na motocyklu. Normálně se montují dvě boční tašky a horní taška. Já nepotřebuji víc zavazadel a jezdím jen s jednou stranou, což vypadá trochu nakřivo, ale to je mi jedno. Uvnitř voda, kamera a telefon, otevírá se jedním pohybem, uvnitř červená barva, abys taky něco našel. Výsledek: jezdím úplně bez batohu. Nic nevisí na těle, krk a záda zůstávají svěží, a po deseti hodinách ve stoje si ten rozdíl pořádně uvědomíš. Základní deska drží tašku dál od pneumatiky a celé to stabilizuje. Musím zůstat upřímný. První den jsem měl tašku namontovanou špatně, překážela mi při stoji. A moje jednostranné domácí řešení navíc visí na stahovacích páskách, jedna praskla. Od druhého dne to sedí. Lépe jsem zavazadla na hardenduru nikdy nevozil. Jízda bez batohu je obrovský rozdíl pro páteř. Užíval jsem si to a po týdnu jsem slezl bez problémů se zády. Pohádkové! => SW-Motech

Třetí den, 257 kilometrů. Doklady do kapsy, u Dojranu přejíždíme hranici do Severní Makedonie, celá karavana společně s doprovodnými vozidly. Co přichází potom, je pro mě vrchol týdne. Náhorní plošiny v pohoří Mariovo jsou pohádkové, rozlehlé, řídce osídlené, téměř žádná civilizace, a pisty se dají jet krásně plynule. Přesto tam nahoře nejsi úplně sám, protože v horách hlídají pastevečtí psi a s nadšením honí rachotící endura. Jeden kolega má proto opravdu žrádlo pro psy v zavazadlech. Říká si Psí kmotr a cestou si dělá nové přátele, zatímco my ostatní raději přidáváme plyn. Na předchozí hoře bychom jeho zásoby docela potřebovali. Takoví lidé dělají turu turou. Každý si přináší svého ptáka a večer se tomu všichni společně smějí.

Uprostřed těchto hor stojí Kurt vedle své Hondy CRF300 Rally a říká větu, která mě nechá bez slov. „Tohle je můj první motocykl do terénu,“ říká zcela klidně. Úplně první! A s ním jede rovnou napříč Balkánem, uprostřed samých hardendur. Honda ho stála skoro 7 000 eur, pak přibyl tlumič, vidlice a výfuk, každé za tisícovku, celkem se dostal na skoro 10 000 eur. (Výfuk je koníček, to jsem mu taky řekl.) Když se zvýší tempo, podvozek mu začne být houbovitý, podle vlastních slov jede dost na hraně. Přesto drží tempo, den za dnem, průsmyk za průsmykem. Ruku na srdce, kdo z nás by si tohle troufl s prvním enduro motocyklem? Já ne. Před takovou odvahou smekám přilbu.

Další ráno potřebuje pozornost zadní brzda. Čerpací stanice někde v Severní Makedonii, káva v ruce, arašídy jako snídaně, a kolem Hondy se hned tvoří kruh. Ptám se na kvalifikace a nemůžu přestat se smát. Dva inženýři, jeden automechanik-mistr a jeden technik společně odvzdušňují jedinou brzdu. Každý to ví lépe, každý mluví chytře, jeden nabízí, že v nouzi postaví dílnu. Při tolika kompetenci by motocykl měl vlastně dostat křídla a přeletět do Albánie. Později se ptám. Vše v pořádku, brzda funguje. Tahle čtvrthodinka vysvětluje ducha toho týdne lépe než jakákoliv krajina. Nikdo nejede dál, dokud někdo stojí. Nikdo se nedělá důležitým. Šroubuješ, blbneš, pomáháš, a pak všichni zase jedou společně dál. Týmový duch voní brzdovou kapalinou!

Čtvrtý den, 261 kilometrů, a jde se vysoko. Přes divoký masiv Pelister stoupáme na průsmyk Galičica, s 1 994 metry nejvyšší bod celého přejezdu. Cesta vede přes skalní hrany, a právě tam mi moje sada Dowatek zachraňuje motocykl. Kameny a nárazy bez konce dopadají na stroj - žádný problém.

Na jedné straně jezero Prespa, na druhé jezero Ohrid, mezi tím šíře, která ti bere dech. Tohle je pro mě jízda enduro. Mladší řádí po lesních cestách nahoru a mají svou zábavu, mě to už tolik nebere, jsem tu právě kvůli takovým výhledům. A co je nejkrásnější? Na vrcholu se nikdo neptá, kdo byl rychlý a kdo zůstal pozadu. Všichni jsou nahoře, všichni se usmívají. Pak sjíždíme přes hranici do Albánie.

Christian je jeden ze čtyř Christianů v partě a sedí na vypůjčené GASGAS 350, doma má KTM 350. Dříve jezdil na horském kole Transalp, pro něj úplně normální věc, jak suše poznamenává. Takový člověk přesně ví, co znamená deset hodin ve stoje. Těžší stroj by v terénu vůbec nezvládl, říká, 350ka je pro něj ideální. Rezervoval si to, protože zná Stefana Rosnera z Bosnia Rallye a věděl, co ho čeká. Co ho pohání? Terén, kterého se nemůže nabažit, a lidé, které u toho poznáš.

Mezi hardendurami jedou dva exoti. Roman sedí na Kove 450 Rally, a přiznávám, že k takovým značkám jsem extrémně skeptický. Kdo si takové něco koupí, bývá často zamilovaný a zapomíná na pragmatické věci. Ale Roman zamilovaný není, doma má dost jiných motocyklů. Po přes 1 500 kilometrech je jeho hodnocení stručné: „nic se netřese, nic nechrastí, žádný šroub není povolený“. Jen první rychlostní stupeň je mu v těžkém terénu příliš dlouhý. Thomas zase jede novou Suzuki DR-Z4S, má na kontě už 6 000 kilometrů, polovinu mimo asfalt. Při pádu mu praskne páčka spojky. Drama? Ne! Na trailu se páčka zprovozní a jede se dál. Jeho Suzuki pak stále vypadá jako nová. Oba stroje mě překvapily.

Pátý den je se 172 kilometry nejkratší, a přesto není na odpočinek. V pohoří Gramos se štěrkové průsmyky vinou podél exponovaných svahů, a najednou proti nám jedou tři, čtyři kamiony. To se na Balkáně rádo zapomíná. Tyhle pisty nejsou hřiště, ale zcela běžné dopravní cesty, a i když pět hodin nikdo nepřijede, za příštím kopcem může někdo stát. Takže vždy jet na poloviční dohled! Pak trasa klesá do nedotčeného údolí řeky Vjosa, a znovu se otevírá nová stránka té knihy, jedna krásnější než druhá. Albánie nám ukazuje i svou stinnou stránku, plastový odpad u silnice, který mě při takové přírodě bolí. Přesto jsem rád za každý metr, protože ze střední Evropy se sem jen tak nedostaneš. Osamělejší a opravdovější už to v Evropě skoro nebude.

Můj cíl pro tenhle týden byl prostý. Nechtěl jsem sáhnout po šroubováku. Proto jsem GASGAS předtím obrnil díly Dowatek, značkou, kterou jsem letos nově objevil. Vedle ochrany motoru sedí vpravo ochrana víka spojky, vzadu Factory ochrana brzdového kotouče V2.2 s vedením pro montáž kola, které při montáži a demontáži zadního kola drží vše na místě, k tomu vedení řetězu a chrániče rukou s hliníkovým obloukem. Přesnost a zpracování mě nadchly, vše sedí přesně a stabilně. A ne, tohle není žádná reklamní jízda. Vyprávím ti, co jsem namontoval a jak se mi s tím vedlo. Při pádu do suti jsou přesně tato místa klasickými oběťmi, a rozbité víko ukončí tvou cestu uprostřed ničeho. Po šesti dnech jízdy zůstalo vše celé. Jezdit bez starostí je k nezaplacení. Přehledná investice za maximální klid - a nejlepší pojistka proti poruchám, kterou na takové vzdálenosti můžeš mít. => Dowatek

Ani jediný puchýř, po všech těch kilometrech v terénu. Není to díky zázračné kůži, ale díky rovnováze. Když stojíš na motocyklu správně a Öhlins vyžehlí rány, ruce zůstávají uvolněné. Cítíš při akceleraci tah v pažích, nebyl jsi s váhou dostatečně vpředu. Musíš se při brzdění opírat, nevracel ses předtím z kotníků, kolen a boků. Zjednodušeně řečeno, měl bys být teoreticky schopen jet v každé situaci bez rukou. To je samozřejmě přehnané, ale ten obraz pomáhá. A ještě jednu věc jsem se tenhle týden znovu naučil. Jeď pro sebe! Kdo jede, aby se zalíbil ostatním, padá, dělá poruchy a zdržuje skupinu. Kdo zůstává ve svém tempu, je nejohleduplnějším kolegou vůbec.

Šestý den, posledních 196 kilometrů. V půl sedmé už před hotelem běží motory, kluky už nelze udržet. Skrz výběžky pohoří Pindos jedeme ještě jednou přes kámen a strniště, u Kakavie přes hranici zpátky do Řecka, a pak to leží před námi. Středozemní moře! Stefan dostal husí kůži už v Serres, jen když myslel na tenhle příjezd, a teď ho chápu. Jedeme na pláž v Igoumenitse, hroty se zarývají do písku Jónského moře, a celá smečka se usmívá. Kurt se svým prvním enduro. Roman se svou Kove. Thomas se spravenou páčkou. Čtyři Christianové. Helly, který se usmívá ještě víc než jindy. 1 618 kilometrů od Černého moře až sem, s hardendury, jako skupina. Málokdy jsem byl tak hrdý na partu lidí. Zvládli jsme to!

Coast to Coast má i nevýhody, a ty nezatajuji. Kdo jede z pobřeží na pobřeží, musí ujíždět kilometry, jsou tam otravné spojovací etapy po asfaltu, a vynechat den jako u hvězdicové jízdy není možné. Za to dostaneš čtyři země za cenu jedné, mezi nimi Severní Makedonii a Albánii, které jsou z domova náročné na dosažení. Kdo rád jezdí v terénu, vlastní odolné enduro a má kondici na dlouhé dny, ten by si to měl dopřát. Kdo nikdy nejel ve stoje, ať si nejdřív rezervuje enduro trénink a pak přijede. Tenhle týden jsem si znovu uvědomil, proč to všechno dělám. Ne kvůli kilometrům. Kvůli lidem, kteří stojí nahoře na hoře vedle sebe a usmívají se. V osmdesáti nebo devadesáti všichni skočíme do bedny, pak už bude pozdě. Tak nahoru do sedla!

Informace o tuře, cena, rezervace: https://orx-enduro.at/coast-to-coast-de/