10 legendárních dvoutaktních motocyklů, které psaly historii

Dvoutaktní motocykly mají svůj zcela osobitý charakter: nízkou hmotnost, spontánní nástup výkonu, výrazný zvuk a samozřejmě nezaměnitelný modrý kouř z výfuku. Mnoho nejslavnějších dvoutaktů sice pochází ze závodního světa, ale i na silnici vznikly stroje, které formovaly celé generace. Některé z nich lze dodnes najít na trhu s ojetinami. Vybrali jsme deset obzvlášť legendárních dvoutaktních motorek.

Yamaha RD 350 YPVS je pro mnohé silniční dvoutaktní motocykl par excellence. Její kapalinou chlazený dvouválec spojuje nízkou hmotnost s na svou dobu působivým výkonem a nástupem výkonu, který jezdci velmi jasně dá najevo, kdy se motor dostává do svého ideálního pásma. Systém řízení výfukového kanálu YPVS udělal z RD kultivovanější stroj než její předchůdkyně, aniž by jí vzal typický dvoutaktní charakter. Dnes je to vyhledávaná klasika, ale stále motorka, se kterou se skutečně jezdí, a nejen se vystavuje.

Sotva který motocykl přenesl na konci 80. a začátku 90. let více atmosféry Grand Prix na veřejné silnice než Suzuki RGV 250 Gamma. Kompaktní dvoutaktní V2, nízká hmotnost a břitký podvozek z ní udělaly stroj, který fascinoval méně absolutním maximálním výkonem a více celou svou koncepcí. RGV chtěla otáčky, nasazení a jezdce, který byl ochoten pracovat s převodovkou. Její technika se navíc později stala základem další dvoutaktní legendy: Aprilie RS 250.

Aprilia RS 250 byla svým způsobem velkým finále homologovaných dvoutaktních sporťáků. S motorem V2 převzatým ze Suzuki RGV, italským know-how v oblasti podvozků a vzhledem, který přímo připomínal závody Grand Prix, byla v 90. letech skutečnou motorkou snů. Její kouzlo dodnes nevychází ani tak z holých výkonových čísel, jako spíše z kombinace nízké hmotnosti, precizní ovladatelnosti a explozivního nástupu výkonu. Dobré kusy jsou dnes náležitě vyhledávané.

Pro nespočet mladých lidí byla Aprilia RS 125 prvním motocyklem, který působil jako opravdový dospělý závodní stroj. Plný aerodynamický kryt, hliníkový rám, sportovní posed a čile se vytáčející dvoutaktní jednoválec z ní udělaly plakátovou motorku celé generace. Zejména v odškrcené verzi nabízela RS jízdní výkony, které daleko přesahovaly to, co si dnes spojujeme se třídou 125. Zároveň své majitele brzy naučila, že dvoutakty vyžadují péči, zahřátý olej a občas i klíč.

Pokud byla Aprilia RS 125 rozumným italským klukovským snem, pak Cagiva Mito byla jeho obzvlášť extravagantní variantou. Pozdější verze vizuálně nezaměnitelně připomínaly Ducati 916 a vypadaly tak spíš jako exotický supersport než jako vstupní model pro řidičák. K tomu kousavý dvoutaktní motor, vysoké otáčky a u raných verzí dokonce sedmistupňová převodovka. Mito ztělesňovala éru, kdy výrobci u osmiček vynakládali úsilí, které je dnes stěží představitelné.

Ne každý dvoutaktní sen měl plný aerodynamický kryt. Yamaha DT 125 byla pro generace začínajících jezdců jedním z nejuniverzálnějších motocyklů vůbec. Lehká, nekomplikovaná, dost terénní na polní cesty a zároveň dost praktická pro školu, práci nebo každodenní cestu městem. Její jednoválcový dvoutakt nabízel přesně tu směs přívětivých nízkých otáček a extra tahu ve vyšších otáčkách, díky které jsou dvoutakty tak zábavné. DT byla méně exotická než RS nebo Mito – zato pro mnohem víc lidí skutečně dostupná.

Kawasaki H2 750 patří ke strojům, které založily divokou pověst velkých dvoutaktů. Na začátku 70. let Kawasaki spojila dvoutaktní tříválec o objemu 750 kubíků s poměrně jednoduchým podvozkem a vytvořila tak motocykl, jehož motor byl zbytku stroje pocitově vždy o krok napřed. Obrovský tah, nízká hmotnost a charakteristický zvuk trojválce udělaly z H2 ikonu. Dnes je mnohem spíš sběratelským kouskem než motorkou na každý den, ale její pověst žije dodnes.

Suzuki GT 750 dokázala, že dvoutakt nemusí nutně znamenat malý, nervózní a nekompromisní stroj. Velký tříválec byl chlazený vodou a koncipovaný jako pohodlný silniční motocykl. GT tak představovala zcela jiný přístup k dvoutaktu než pozdější lehké sportovní stroje. Pro svůj mohutný vzhled si v německy mluvících zemích vysloužila legendární přezdívku „Wasserbüffel“ (vodní buvol). Právě tento kontrast mezi velkým cestovním motocyklem a kouřícím dvoutaktním trojválcem ji dodnes činí tak výjimečnou.

Vespa PX možná lépe než kterékoli jiné vozidlo na tomto seznamu ukazuje, že dvoutaktní motor byl mnohem víc než jen technickým řešením pro rychlé motorky. Po desetiletí utvářely různé modely PX podobu ulic Evropy i mnoha dalších koutů světa. Vzduchem chlazený dvoutaktní motor, ruční řazení a charakteristická ocelová karoserie udělaly z Vespy protipól stále složitějších motocyklů a skútrů. Dodnes existuje obrovská komunita kolem originálních strojů, renovací a tuningu – a sotva který dvoutakt je kulturně tak silně zakořeněný.

Sotva který motorový jednostopý stroj je v Rakousku emocionálně silněji nabitý než Puch Maxi. Nebyl to sportovní motocykl ani technická senzace, ale pro nespočet mladých lidí prostě první krok k motorizované svobodě. Malý dvoutaktní motor byl jednoduše konstruovaný, robustní a hlavně skvěle se hodil k tomu, aby se na něm dalo samostatně šroubovat, kutit a – ne vždy úplně legálně – z něj vymáčknout trochu víc výkonu. Právě proto Maxi žije dodnes: jako veterán, objekt tuningu, každodenní vozítko a pojízdný kus rakouské mládežnické kultury.

Tyto motocykly by sotva mohly být rozdílnější. Mezi Puchem Maxi a Kawasaki H2 jsou světy, stejně jako mezi Vespou PX a Aprilií RS 250. Společné jim ale je, že nebyly jen technickými produkty. Představují určitá životní období, generace a motorkářské kultury. Právě v tom spočívá zvláštní kouzlo klasických dvoutaktů: člověk si nepamatuje jen to, jak jezdily, ale i to, jak zněly, voněly a jaký z nich byl pocit.