Od ostrých zatáček po strmé svahy: Tipy pro začátečníky v terénu

Byl to jeden z těch momentů, kdy se každému enduro nováčkovi rozproudí adrenalin vašimi žilami: Přede mnou se rozprostíral strmý svah, jehož povrch byl pokrytý volným štěrkem jako zrádné puzzle z klouzajících kamínků. Můj puls zrychlil na úroveň, kterou ani moje 450ka nedokáže dosáhnout. Předloktí se mi na řídítkách ztuhlá jako dva svěráky a hlavou mi proběhla myšlenka: "Proč si to vůbec dělám?" Znáte to taky? Jako redaktor 1000PS.at jsem testoval nespočet motorek na asfaltu, ale terén je úplně jiný svět. Svět, kde se i zkušení silniční jezdci stávají znovu začátečníky a čelí výzvám, které na hladkém asfaltu nikdy nezažijí. Po mnoha hodinách v sedle různých endur a několika bolestivých lekcích bych dnes rád probral nejčastější problémy, které ztěžují život terénním nováčkům – a jak je můžeme vyřešit.

První překážka, na které mnozí z nás selhávají: ostré zatáčky na štěrku. Buď se převrátíme jako pokácený strom na stranu, nebo mineme úzký poloměr a najednou se ocitneme v křoví. Problém často nespočívá tam, kde bychom ho očekávali. Klíčovou výzvou u ostrých zatáček je – jak možná tušíte – technika pohledu. V terénu je tato dovednost ještě náročnější, protože náš pohled magicky přitahuje každý zrádný kámen a hluboká vyjetá kolej – jako by to byly sirény, které nás chtějí svést k záhubě.

Můj nejdůležitější tip: Soustřeďte svůj pohled pevně na výjezd ze zatáčky! Nejen oči, ale i ramena a trup mírně otočte směrem k vašemu cíli. Motorka bude následovat jako kouzlem.

U divokých a drsných strojů pomáhá trik, který jsem objevil až po mnoha zpackaných pokusech: Jeďte na první rychlostní stupeň, vyvažujte motorku spojkou a plynem, ale pro jemné dávkování použijte zadní brzdu. Ta stabilizuje motorku neuvěřitelně efektivně a vyrovnává prudké rázy nebo nečekaná překvapení od motoru. Tak můžete i nezkrotná endura vést přes nejostřejší zatáčky jako krotitel své šelmy.

Znáte to? Po dvaceti minutách jízdy na štěrku se vaše předloktí cítí, jako by vám někdo vstříkl rychlý cement do vašich žil. Tyto proslulé "arm-pumpy" jsou jako varovné kontrolky na přístrojové desce – signalizují, že něco není v pořádku. Ztuhlá předloktí jsou neomylným indikátorem toho, že jste v sedle pod přílišným stresem a napětím. Držíte se řídítek jako tonoucí záchranného kruhu. Řešení překvapivě neleží v rukou, ale ve vaší hlavě a dýchání.

Rituál, který mi vždy pomáhá: Desetkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Soustředit pohled vědomě daleko dopředu, za další kopec. Vnímat krajinu, myslet na pozitivní věci. Zní to esotericky? Možná, ale funguje to jako kouzlo proti ztuhlým rukám.

Místo toho, abyste se snažili křečovitě uvolnit prsty (což obvykle vede jen k větší ztuhlosti), soustřeďte se na loketní klouby. Udělejte to jako při tanečku – nechte lokty krátce zakmitat, protřepejte je volně. Možná to vypadá hloupě, ale tento malý trik mi už mnohokrát pomohl přelstít ruce a zaujmout uvolněnější pozici na řídítkách.

Většina terénních nováčků – včetně mě – si zbytečně komplikuje život. Spalují energii jako přehřátý motor, zejména při zrychlování a brzdění. Pokaždé, když brzdíme nebo přidáváme plyn, když jedeme do kopce nebo z kopce, musíme svou svalovou hmotou bojovat proti akceleračním silám. Je to, jako bychom stáli v bouři a snažili se jen silou svalů vzdorovat větru.

Klíčové poznání ke mně přišlo jako zjevení: Rovnováha na stupačkách je klíčem! Když stojíte na stupačkách, můžete s minimálními pohyby dosáhnout maximálního účinku. Je to, jako byste se najednou stali z neohrabaného chodce elegantním tanečníkem.

Začněte na jednoduchých, rovných úsecích: Stůjte na stupačkách a experimentujte při zrychlování a brzdění s polohou svého trupu. Cílem je přenést síly přímo do stupaček a do úchopu kolen, aniž byste zatěžovali ruce.

Můj zlatý tip: Nesnažte se divoce předklánět nebo zaklánět. Nejefektivnější způsob, jak změnit svou polohu, leží překvapivě v kotníkových kloubech. Minimální změny úhlu tam mají ohromující dopad na váš celkový těžiště. S minimálním úsilím maximální účinek – jako dirigent, který lehkým pohybem zápěstí řídí celý orchestr.

V depu se mi často smějí. Proč máš na své motorce podvozek Öhlins? Vždyť nemáš talent. "Přesně proto!" zní moje odpověď! V terénu je to něco jiného než na silnici. V terénu tuning podvozku vyhovuje všem jezdcům. Na svých hardendurech vždy používám podvozkové komponenty od Öhlins. Například tuto vidlici. Montáž a nastavení na "superměkké" mi poté provádí firma Damianik. Moje výhoda: Rány se lépe žehlí. To je dramatické při závodech jako KRKA Enduroraid. Tam jedete 2 dny prakticky 99 % času po kamenech. Kvalitní tuningový podvozek tlumí rány prostě lépe než sériový podvozek. Šetří to tělo a kondici. A to vyhovuje právě i méně talentovaným jezdcům!

Strmý svah – pro mnohé hora strachu, strmější než nárůst srdeční frekvence při pohledu na něj. Strach ze strmého svahu je hluboko zakořeněn, ale největším problémem není samotný svah, nýbrž naše váhavý přístup. Nejčastější příčinou neúspěchů na strmém svahu je tak prostá, až je překvapivá: nedostatek švihu. Blížíme se opatrně, téměř plíživě, jako bychom se přibližovali ke spícímu drakovi. Ale právě toto chování pečetí náš neúspěch ještě předtím, než vůbec dorazíme na úpatí svahu.

Pragmatická otázka, kterou si vždy kladu: Co je větší problém – být na strmém svahu příliš rychlý, nebo příliš pomalý? Odpověď je jasná: Příliš pomalý přístup je náročnější výzva. Na svahu můžete kdykoli snížit rychlost, ale získat zpět ztracenou rychlost je jako sbírat rozlité vodu.

Rychlost stabilizuje jako neviditelný korzet. Je to kouzelný nápoj, který rozpouští mnoho problémů při enduro jízdě. Zvláště když po stranách strmého svahu nehrozí žádné nebezpečné propasti, jen křoví nebo mírné louky, můžete se odvážit do "nepohodlných rychlostních dimenzí". Pád by byl sice nepříjemný, ale strmé výjezdy patří – navzdory intuici – k oblastem, kde se stávají méně vážné zranění než na jiných úsecích.

Při přechodu na strmý svah dávám vědomý impuls celého těla do stupaček, spojený s finálním přidáním plynu – jako oštěpař, který vkládá celé tělo do rozhodujícího hodu. Poté jde o to, umístit váhu tak, aby se přední kolo nezvedalo k nebi jako raketa při startu.

Častý omyl na strmém svahu: příliš mnoho myšlenek na trakci a zadní kolo. Mnohem důležitější je dát přednímu kolu dostatečný tlak a vedení. Nekontrolované přední kolo ztrácí více rychlosti, než nejlepší trakce na zadním kole může vykompenzovat. Je to jako na tandemu – když přední jezdec ztratí orientaci, nepomůže, když zadní šlape jako šílený. Ať už stojíte nebo – pokud už jsou vaše energetické rezervy vyčerpané – sedíte: přesuňte váhu dopředu, přidejte tlak na přední kolo. To vám poděkuje tím, že vás dovede tam, kam chcete, místo aby vás zavedlo tam, kam nechcete.

Jízda na enduru v terénu není žádná magie, ale řemeslo – řemeslo, které vyžaduje trpělivost, praxi a pár triků. Správnou technikou pohledu zvládnete ostré zatáčky, s uvolněnými pažemi zůstanete déle svěží, chytrým přenosem váhy ušetříte energii a s tím správným švihem zdoláte každý strmý svah.

Nejdůležitější poznání z mých terénních dobrodružství: Největší překážka sedí většinou mezi našima ušima. Když překonáme své mentální bloky, stanou se překážky výzvami a výzvy potěšením. Takže: Zhluboka se nadechněte, pohled vpřed, plyn na maximum – a hurá do dobrodružství!