Honda Adventure Roads Pyrenees 2026

Trasa vede po tři dny z Barcelony přes španlské Pyreneje až do Toulouse. Mezi tím leží stovky kilometrů po asfaltu a štrku, offroadové tréninky s továrními jezdci Hondy Toshou Schareinou a Kirianem Mirabetem, náročná stoupání, velkolepé scenérie a účastníci z celého svta. Pro m k tomu přibývá ješt jedna výzva: zatímco mnozí z mých spolujezdců jsou zkušení offroadoví piloti, na sypkém povrchu s adventure bikem stále vstupuji na neznámou půdu. Nadcházející dny proto nepřinesou jen odpov na otázku, co dokáže nová Honda Transalp 750 s E-Clutch. Ukážou také, jak rychle se dá jako offroadový nováček učit, kolik toho technika skutečn dokáže usnadnit a proč ani ty nejlepší asistenční systémy nikdy nemohou nahradit jedno: zkušenosti.

Než se pod kola dostanou první štrkové cesty Pyrenejí, začíná cesta překvapiv uvolnn. Po přistání v Barcelon nás shuttle odveze do prvního hotelu. První hodiny trávíme u bazénu, než večer probhne oficiální briefing v nádherné zámecké zahrad. Zde je představen celý tým stojící za Honda Adventure Roads: organizátoři, mediální tým, marshalové a průvodci, kteří nás budou doprovázet nadcházející dny Španlskem a Francií, a také oba koučové Tosha Schareina a Kirian Mirabet. Za takovou akcí se ukrývá zjevn mnohem víc než jen skupina jezdců a naplánovaná trasa. Krom představení crew dostáváme svůj první úkol: naučit se pracovat s GPS systémem Tripy. Na rozdíl od klasické vedené túry totiž nesledujeme jednoduše průvodce. Každý účastník naviguje samostatn podle trasy, orientuje se podle bodů na cest, a je tak od prvního kilometru aktivn zapojen do dobrodružství. Hrubý přehled nadcházejících dnů ješt zvtšuje předchozí tšení před bohatou večeří v kulise nádherné zámecké zahrady. Před námi leží stovky kilometrů skrz Pyreneje, mnící se povrchy a výzva posunout vlastní offroadové schopnosti na novou úroveň.

Následující ráno začíná den brzy. V 8 hodin po snídani vyrážíme smrem k Nasser Racing Camp. Už samotná cesta tam slouží jako první cvičení: každý účastník naviguje samostatn pomocí systému Tripy a sbírá první zkušenosti s digitálním navádním. Už po 5 minutách nevřícn žasnu, jak snadná je navigace tímto způsobem. Ve srovnání s roadbookem v papírové podob je naše zařízení skutečným požehnáním. Stačí krátký pohled a víte o dalším kroku, jeho vzdálenosti a potenciálních nebezpečích. Vše se pak automaticky aktualizuje bhem nkolika sekund. Po příjezdu do kempu je fáze rozehřívání u konce. Než se vydáme na dlouhé offroadové etapy, ujímají se nás koučové Tosha Schareina, Kirian Mirabet a Arnauld. Na Honda Transalp 750 začíná intenzivní trénink, který má položit základy pro nadcházející dny. Nejprve jedeme parkurem mezi kužely vsed i vestoje. Trénujeme vedení pohledu, přesun váhy a cit pro to, jak se adventure motocykl chová na sypkém povrchu. Poté se cvičení stávají náročnjšími: na programu jsou brzdné manévry na štrku, hledání správného bodu brzdní, čisté projíždní zatáček a kontrolované vyjíždní ze zatáčky s přidáváním plynu. Na závr následuje endurový parkur, který každý účastník zvládá sám. Te už neexistuje žádné přímé vedení přes vysílačku ani vedle motocyklu. Vše, co bylo naučeno v předchozích hodinách, se musí spojit dohromady: správné držení tla, volba linie, čisté a konstantní dávkování plynu a především důvra ve vlastní schopnosti. Přesn v tomto okamžiku se také poprvé naplno ukazuje, proč je otázka E-Clutch tak zajímavá. V terénu se dje nespočet vcí najednou. Hledáte linii, sledujete povrch, pracujete s držením tla a reagujete na každý pohyb motocyklu. Každý úkol, který zabírá mén mentální kapacity, vytváří více prostoru pro to, na čem skutečn záleží: naučit se lépe jezdit na motocyklu. Dalším faktorem, jehož důležitost jsem bhem své kariéry opakovan poznala - a který se projevuje i nyní - jsou pneumatiky. Na naší túře jsou oficiálními partnery jak Dunlop, tak Enduristan. Transalp je vybavena pneumatikami Trailmax Raid, které mi poskytují jisté a přesné pocity jak na asfaltu, tak v terénu. Nepůsobí jako pneumatika, která umí trochu ze všeho, ale nic pořádn - práv naopak. S Trailmax Raid si na silnici mezitím pořádn přidávám plyn a rychle přehazuji z boku na bok, jedu i ve sportivnjším náklonu a pneumatika se v žádném okamžiku nedostává na hranici svých možností. Žádná uklouznutí, žádné klouzání navzdory vysokým teplotám a dlouhým etapám, žádná houbovitá zptná vazba. Nechci si osobovat, že jsem zkušená offroadová jezdkyn, ale z pohledu dynamické mladé jezdkyn je výkon i mimo silnice suverénní. Především jako nováček je důležitý jistý základní pocit a odpovídající výbava. A zde bylo vše udláno správn. Také zadní taška Enduristan, kterou každý jezdec našel hned na začátku ve svém pokoji, se ukazuje jako nekomplikovaný cestovní partner. Utažení a připevnní popruhů a přezek zvládnete bhem dvou minut, úložný prostor nabízí více než dostatek místa pro veškeré potřeby. Mnozí jezdci ho využívají k uložení lahve na pití, pokrývky hlavy, náhradních baterií pro kameru a především druhé vrstvy oblečení. Ráno je totiž přece jen o pár stupňů chladnji než pozdji bhem dne. Drobnosti jako tato taška dlají už tak fantastickou cestu ješt příjemnjší - jinak bych totiž musela neustále nosit batoh.

Po tréninku v Nasser Racing Camp se konečn vydáváme na první opravdovou etapu. Od zastávky na obd nás dlí zhruba 70 kilometrů a terén opouštíme vlastním tempem. První úsek vede přímo zpt do terénu. A tam se učím svou první důležitou offroadovou lekci rychleji, než jsem čekala. V jedné zatáčce si počínám trochu příliš ambiciózn, vjíždím do ní s příliš vysokou rychlostí a o pár sekund pozdji se ocitám natažená v celé délce ve španlském prachu. Naštstí zůstává jen u krátkého seznámení se zemí: oklepat prach, krátce zkontrolovat, zda jsou všechny části tla tam, kde mají být, a znovu nasednout. Uklidňující pocit přitom dává vynikající organizace túry. Marshalové a spolujezdci jsou kdykoliv připraveni zastavit a pomoct, pokud vyvstanou otázky nebo problémy. Navíc nás neustále doprovází sanitní vůz i mechanik s pln vybaveným dílenským přívsem. Pokud by si Transalp jednou vzala nedobrovolný vzorek z povrchu, může být přímo na míst opravena. Pro m zůstává až do polední přestávky jen u tohoto jednoho uklouznutí. A práv to je možná ten nejvtší rozdíl mezi silnicí a terénem: chyby se tu djí zřeteln rychleji. Rozhodující je, co si z toho človk odnese. Už po prvních kilometrech se učím přistupovat k zatáčkám na sypkém povrchu s vtším klidem, lepším vedením pohledu a přesnjší volbou linie. I zde se znovu ukazuje výhoda E-Clutch. Zatímco se moje hlava zabývá mnoha novými dojmy, odpadá část koordinace. Nemusím neustále přemýšlet o tom, zda ve správný okamžik zatáhnu za spojku nebo zda mi zhasne motor, ale mohu se soustředit na skutečnou výzvu: správn číst povrch.

Na zastávce na obd se ukazuje, že i ta nejlepší ochranná výbava má občas své malé slabiny. Odřeniny, které se propašovaly bokem přes mou protektorovou vestu, důkladn ošetřuje zdravotnický tým. Naštstí zůstává jen u pár povrchových památek na můj první výkon. Při 30 stupních ve stínu chutnají tapas a ledová cola po nich o to lépe. První špína zdobí naše boty a rozhovory se točí jen kolem jednoho tématu: prvních skutečných kilometrů v terénu. Další lekci se učím také už po pár kilometrech: v oblasti výbavy by se v offroadu nemly dlat žádné kompromisy. Moje přilba Arai Tour-X5 se štítem je na silnici a pro túry vynikající volbou, ale v jemném prachu španlských cest se stále znovu dostává špína za štít a do očí. Mé kontaktní čočky proti tomu důrazn protestují. Přechod na klasické motokrosové brýle přináší okamžité výrazné zlepšení. Můj tip tedy pro všechny, kdo plánují podobné túry: radji rovnou sáhnout po offroadových brýlích a ušetřit si zbytečné trápení. Co je na rozhovorech kolem m obzvlášť nápadné: konsenzus ve skupin je jednoznačný. Přestože mnozí účastníci přijíždjí s velmi rozdílnou úrovní offroadových zkušeností, jízda na sypkém povrchu v tomto prostředí působí překvapiv rychle přístupn. Kombinace profesionálního koučování, promyšlené organizace a povahov dobromyslné, lehkonohé Honda Transalp 750 zajišťuje, že i náročné pasáže nepůsobí zastrašujícím dojmem, ale především vzbuzují chuť na víc. První půlden samozřejm stojí síly. Neobvyklé pohyby na motocyklu zatžují tlo i mysl a prach se pomalu vetře do každé škvíry výbavy. Já sama dostávám už bhem tréninku stále bujnjší, pískov zbarvený vous, který nerozesmje jen m. Společn se v kruhu smjeme prvním relativn neškodným pádům a tšíme se na druhou etapu dne. Ta nás nakonec zavede do našeho hotelu na noc: do svže zeleného golfového klubu uprostřed malebného údolí. Po hodinách na prašných cestách působí sprcha témř luxusn. Špína mizí z vlasů, svaly se dostávají do klidu a i poslední malé skupinky mezi účastníky se stále víc rozpouštjí. Co dlá Honda Adventure Roads výjimečnou, se neprojevuje jen na motocyklu: přestože si každý může jet trasu vlastním tempem a klidn i úpln sám, nikdo nezůstává outsiderem. O přestávkách, při večeři a u bazénu vznikají srdečné rozhovory mezi lidmi, kteří se ráno mnohdy ješt neznali ani jménem. Z jednotlivých jezdců se pomalu stává komunita, spojená společnými zážitky a poznáním, že opuštní vlastní komfortní zóny ve správné společnosti dokáže být opravdu návykové.

Následující ráno se opt scházíme v 8 hodin na denní briefing. Nálada je uvolnná, vzrušení z prvního dne je pryč. Místo toho se hlásí o slovo první unavené svaly. Vysvtlují nám, že už po pár kilometrech na nás čeká další offroadová pasáž a že bychom to zpočátku mli brát v klidu. Kosti jsou totiž o nco tžší než předchozí den a ranní vzduch je ješt chladný. Tento pocit však dlouho nevydrží. Teplota už brzy zase stoupá a my se potíme ve svých dresech, zatímco silnice a štrk se vinou impozantní španlskou krajinou. Honda Transalp 750 už mezitím působí témř samozřejm. Práv modelová péče pro rok 2026 skvle sedí k jejímu charakteru: nový design příd působí modernjší, přepracovaný displej poskytuje veškeré důležité informace na jeden pohled i vestoje na stupačkách a E-Clutch stále zřetelnji ukazuje, proč práv na takových cestách vyniká. Zatímco se trasa čím dál víc zvedá a klesá a stoupání jsou náročnjší, všímám si, že o samotném motocyklu přemýšlím čím dál mén. E-Clutch mi nebere žádný úkol, který by m bavil. Bere mi pouze práci, která stojí pozornost. Nadále řadím sama, nadále rozhoduji o volb rychlostního stupn a tempu, ale mnohem mén často se musím zabývat prací se spojkou. Práv díky tomu zůstává víc kapacity na vedení pohledu, držení tla a hledání správné linie. Už brzy na nás čeká další výzva. Před námi leží pomrn strmé a hlavn sypké stoupání. Úkol je jednoduchý: vyjet serpentiny nahoru a dosáhnout cíle. Než vyrazím, dává mi Kirian Mirabet na cestu ješt poslední radu: Take it easy, Amelie. This will be a little more tough. V duchu se připravuji na protáčející se zadní kolo, neplánované dávky plynu a jeden či druhý nedobrovolný kontakt se zemí. Ale zatímco vyrážím, dje se nco nečekaného. Už nepřemýšlím nad každým pohybem. Mé tlo spolupracuje s motocyklem. Transalp se pode mnou pohybuje, zadní část motocyklu stále znovu lehce klouže po sypkém povrchu a já na to reaguji intuitivn, místo abych se křečovit napínala. Poprvé vzniká nco jako stav flow. Kopec už nepůsobí jako překážka, ale jako taneční partner. O nco pozdji dosahuji cíle jako první. Samozřejm, že tohle není žádná soutž. Přesto se tento okamžik cítí skvle. Před necelými dvma dny jsem se ješt nejist proplétala mezi kužely, te se pohybuji na sypkém povrchu se sebedůvrou, která překvapuje i m samotnou. Možná je práv tohle nejvtší síla tohoto konceptu. Honda Adventure Roads neudlá z nováčka přes noc profesionála. Ale vytváří prostředí, ve kterém je pokrok neuvřiteln rychle znatelný. Po krátkém rozhovoru o poslední pasáži a mých dojmech z E-Clutch pokračujeme dál.

Nejprve vše probíhá stejn skvle jako předtím. Pt minut. Deset minut. Patnáct minut. Pak se na mém Tripy-GPS objeví zpráva: Climb ahead. Stay to the right. Přede mnou se tyčí další stoupání. Strmé. Sypký kamenitý povrch. Přesn ten typ pasáže, který si žádá respekt. Zhluboka se nadechnu, zůstávám vpravo, jak bylo nařízeno, a první úsek zvládám bez problémů. V duchu už začínám jásat a pomysln si plácám po rameni. Rozhodnutí, které se o pár sekund pozdji vymstí.

Jedna z nejdůležitjších lekcí motorkářství zní, že každá milisekunda chybjící koncentrace může mít následky. Mé přední kolo najede na hromadu volných kamenů, náhle ztrácím kontrolu a padám. Nemám dost času na to, abych seskočila, a Transalp mi vtiskne nohu do zem v nevýhodném a rozhodn ne příliš zdrav vypadajícím úhlu. Ješt než motocykl zcela dopadne na zem, vím, že nco není v pořádku. Převalím se na záda a zůstávám nejprve ležet. To, co se stane potom, vypovídá o Honda Adventure Roads víc než jakákoliv prezentace nebo tisková zpráva. Bhem velmi krátké doby u m zastavují další účastníci a nabízejí vodu, pomoc nebo prost jen kousek stínu. Daniela (jedna ze spolujezdkyň) a dva marshalové se o m okamžit starají a dokonce nade mnou natáhnou ručník, abych nemusela ležet na přímém poledním slunci. O nco pozdji přijíždí zdravotnický tým, prohlíží mi nohu a podává mi inhalátor tlumící bolest - takový bych si ráda vzala i domů. Krátce nato mi opatrn sundávají botu. Zlomeninu nelze vyloučit, takže se pro m sanitka vydává smrem k nemocnici. I přes tyto okolnosti mi tato jízda zůstává v pamti jako pozitivní. Možná je to tím, že staré Toyoty Land Cruiser patří mezi má oblíbená auta, možná léky proti bolesti a rozhovory, které vyvolávají. Pravdpodobn jde o kombinaci obojího. V nemocnici m doprovází člen týmu Honda a lékař Clément skrz veškerá vyšetření a dbá na to, aby byly nálezy správn vyhodnoceny. To se ukazuje jako neocenitelné, protože nejdřív jsme propuštni s diagnózou vymknutého kotníku. O nco pozdji přichází oprava: je zlomená nártní kost a potřebuji sádru. Když pozdji sedím se zabaleným chodidlem na zadním sedadle sanitky a užívám si večerní slunce na cest k cíli dne, jsem hlavn úlevná. Žádná operace. Žádná horší zranní. Když nakonec dorazíme na rozlehlé kempovišt s jeho bungalovy a budovami z přírodního kamene, čeká na m ješt jedno překvapení. Účastníci, organizátoři, marshalové, videografové a dokonce i odpovdní pracovníci kempu stojí před restaurací a vítají m potleskem a standing ovations. Kdo m zná, ví, že obvykle nejsem nijak zvlášť rychle emotivní. V tomto okamžiku mi přesto vstupují slzy do očí. Takového týmového ducha jsem na žádné motocyklové túře ješt nezažila. Celý večer m účastníci a členové crew objímají, ptají se, jak se cítím, a znovu a znovu m rozesmívají. Z dne, který mohl mé dobrodružství vlastn ukončit, se stává jeden z nejpůsobivjších okamžiků celé cesty - ne-li mého života. S dobrým jídlem, mnoha vtipy o tom, co se stalo, a skupinou lidí, která po pouhých dvou dnech působí jako staří přátelé, končí den, na který snad nikdy nezapomenu.

Poslední den Honda Adventure Roads začíná trochu jinak než ty předchozí. Zatímco ostatní účastníci startují své motocykly a chystají se na poslední etapu smrem k Toulouse, já usedám na sedadlo spolujezdce v jednom z doprovodných vozidel. Po událostech předchozího dne mi tentokrát zbývá jen role diváka. Aspoň teoreticky. I z dodávky totiž lze stále zažívat kouzlo této cesty. Trasa opt vede krajinou, která se i v uplynulých dnech neustále mnila mezi drsnou, divokou a témř kýčovit krásnou. Za každou zatáčkou čekají nové výhledy na údolí, hory a malé vesničky, které vypadají, jako by vypadly přímo z cestovního průvodce. K tomu přistupuje společnost Philippa, mého řidiče, který z potenciáln frustrující zpáteční cesty překvapiv rychle udlal příjemnou součást dobrodružství. Žhavé uhlíky, na kterých sedím, když ráno vidím odjíždt motocykly, se postupn mní ve vřelé masážní kameny. Samozřejm bych radji jela sama. Zároveň si uvdomuji, jaké jsem mla štstí i přes zlomenou nártní kost. Naším cílem je nádherné jezero nedaleko Toulouse, kde se koná společná závrečná večeře. Jelikož dorazíme o nco dřív než motorkáři, využívám příležitosti a natáčím poslední příjezdy a vítám skupinu. Netrvá dlouho a objeví se první Transalp a pod přilbami se postupn vynořují známé tváře. Na účastnících je vidt, že uplynulé dny zanechaly stopy - ne však takové, jaké by si te možná nkdo představoval. Prach, spálení od slunce a zároveň ten úsmv a jiskra v očích, kterou získáte jen tehdy, když jste zažili nco, co vás tím nejlepším způsobem vytrhlo z každodenního kolobhu. Než se jde k jídlu, mají všichni ješt možnost se osprchovat. Poté se scházíme na terase přímo u vody. Motocykly už stojí v klidu, dobrodružství je prakticky u konce a práv proto jsou rozhovory možná ješt krásnjší než předchozí večery. Necháváme uplynulé dny znovu ožít, vyprávíme si navzájem o svých oblíbených okamžicích, smjeme se drobným nehodám a vymňujeme si kontakty. Ze skupiny účastníků se bhem pár dní staly opravdová přátelství. Na závr čeká ješt jedno poslední překvapení: obrovský dort ve tvaru loga Honda, který vypadá až příliš krásn na to, aby se do nj krájelo. Skoro. Zatímco spolu jíme, uvdomuji si, že Honda Adventure Roads jsou skutečn víc než obvyklá motocyklová túra s chytlavým názvem. Trasa je velkolepá. Krajina působivá. Organizace funguje výborn. Ale co skutečn zůstává, jsou lidé a zkušenosti, které spolu sdílíte. O nco pozdji nás odvezou na letišt. Přilby se ukládají, rozdávají se poslední objetí a jedno rozloučení střídá druhé. Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou loučení. Ale tentokrát mi to připadá obzvlášť tžké. Možná proto, že se loučím s lidmi, které jsem si opravdu zamilovala. Možná proto, že se loučím s nkterými z nejkrásnjších silnic a štrkových cest, jaké jsem kdy vidla. Možná ale i proto, že jsem objevila nco, co mi doposud chyblo. Honda Transalp 750 a Honda Adventure Roads pro m nakonec nezodpovídají jen otázku, zda E-Clutch funguje v terénu. Zodpovídají i úpln jinou otázku: proč se lidé tak nadchnou pro adventure biking? Protože nejde jen o to dosáhnout cíle. Jde o okamžiky mezi tím. O malé úspchy, chyby. O lidi, kteří pomohou, když se nco pokazí. O místa, která byste jinak nikdy nevidli. A o ten pocit, kdy se motocykl, krajina a jezdec náhle spojí v jeden jediný pohyb. Domů se vracím se zlomenou nártní kostí. A zároveň s výrazn víc, než jsem si přivezla.